zdálo se mi že láska nemůže být poražena na hlavu

v žádné nelítostné řeži

probudil jsem se vyzbrojen rozumem

a do rána ležel na neutrální vartě

mezi nepřiměřeným zázrakem a touhou mýt

pak budík vytrvale připomínal povinnostem čas

než oba unavené zvonky polkly

jedovou kapsli ticha

bytem se prohnal poslední proud civilizace

pošťák napíchl upomínky na přestřižené dráty

a plyn se vrátil do Alladinovy lampy

zdálo se mi že už nikomu neotevřu

a krvácení zastaví až místní ficka pod prahem domu

jednou v noci v ulitách dlaní křečovitě vydržená tma

nemohla být neviditelnější než svitek nicoty

v nekonečnu zaplňovaném konečky hlasů

ozvěny zdání se posmívaly jedna přes druhou

dokud tvé chladivé dlaně neodmítly rázně

onu horečku přehřáté mysli

že rozsvítilas bělmem na ostatní křivky

a z ostrých hran svlékla žiletky

jakoby před tím svět byl pouhý prozatímní balet

a tančili jsme zdáním neprohranné lásky

jednou jak tisicerem nocí

v nichž nelítostná řeš už vypustila duši

tam naše tváře spjaté aurou jedné důstojnosti

modlí se k věčným nevýhodám k sobě a k nepohodlí